ISO 3385: Stanovení únavy při konstantním zatížení
Norma ISO 3385 specifikuje metodu pro stanovení úbytku tloušťky a tvrdosti měkkých lehčených materiálů, při které se zkouší dlouhodobé chování pěnových materiálů při konstantním zatížení. Například to může být zatížení, kterému je vystavováno sedadlo ve vozidle během jízdy. Tato zkušební metoda tak nabízí možnost posoudit vlastnosti čalounických materiálů vyrobených z latexu nebo polyuretanu.
Ekvivalent k ISO 3385 je popsán ve zkoušce I3 podle ASTM D3574, únavová zkouška při konstantním zatížení a také v podnikových normách různých automobilových výrobců.
Přehled norem Vzorek Průběh zkoušky Zkušební stroje a příslušenství Požádat o konzultaci
Normy pro stanovení únavy při konstantním zatížení měkkých lehčených materiálů
Mezinárodní normy pro stanovení únavy při konstantním zatížení jsou ISO 3385 a ASTM D3574 zkouška I3.
V automobilovém průmyslu existují i další zkušební metody, které jsou definovány v podnikových normách jednotlivých výrobců:
- BMW QV 52009 část 2
- Daimler DBL 5452
- General Motors GMW 15471, General Motors GME 60283 část 8
- PSA D 42 1047
- Renault n° 1047
- Toyota TS M7100G – 4.8
Jednotlivé metody popisují v některých případech různý postup zkoušky nebo konkrétní výsledky. Výsledky získané na základně různých metod proto nelze přímo porovnávat.
Zkušební tělesa podle ISO 3385
- Zkušební vzorek podle ISO 3385 musí být pravoúhlý. Jedná se o kvádr se čtvercovou podstavou s délkou stran 380 x 380 mm a tloušťkou 50 mm +/- 2 mm. Zkoušku je možné provádět i na vzorcích s jinými rozměry, pokud se zainteresované strany dohodnou jinak.
- Materiál lze zkoušet nejdříve 72 hodin po vyrobení a musí být před zkouškou kondiciován buď 16 hodin při 23 °C a 50% relativní vlhkosti nebo při 27 °C a 65% relativní vlhkosti.
Průběh zkoušky pro stanovení únavy při konstantním zatížení podle ISO 3385
Celá zkouška podle normy ISO 3385 je rozdělena do tří fází:
Fáze 1: První měření tloušťky vzorku a tvrdosti vtlačováním:
Nejprve se změří tloušťka vzorku při předzatížení 5 N a index tvrdosti podle ISO 2439 metoda A při stlačení 40 % při výdrži 30 s.
Fáze 2: Stanovení únavy při konstantním zatížení, které je založeno na opakovaném vtlačování indentoru:
- V dalším kroku se stanoví únava materiálu při konstantním zatížení. Provede se 80 000 cyklů zatěžování vzorku, kdy indentor pracuje ve frekvenci 70 +/- 5 stlačení za minutu. Zkušební těleso musí být větší než indentor, ale menší než základová deska (perforovaná).
- Maximální přípustná síla 770 N nesmí být při zkoušce v žádném okamžiku překročena.
- Tato zkouška se může provádět při běžných klimatických podmínkách nebo za stanovené vlhkosti a teploty.
Fáze 3: Druhé měření tloušťky vzorku a tvrdosti vtlačováním:
- Po nepřetržitém zatěžování a po uplynutí prodlevy 10 +/- 5 minut se opět změří tloušťka vzorku a tvrdost vtlačením podle ISO 2439 metodou A. Počáteční výška, a tedy počáteční bod zkoušky, se použije z prvního měření.
Výsledkem je úbytek tvrdosti a úbytek tloušťky vyjádřený v procentech.
Zkušební stroje a příslušenství pro zkoušky stanovení únavy při konstantním zatížení podle ISO 3385
Pro stanovení únavy při konstantním zatížení má ZwickRoell v nabídce elektromechanické zkušební stroje, které umožňují dosahovat vysokých rychlostí zatěžování odpovídající povaze zkoušky.
Tento zkušební stroj (s elektromechanickým servopohonem) může být po snadné přestavbě používán nejen pro stanovení únavy při konstantním zatížení, ale také pro stanovení tvrdosti vtlačováním (podle ISO 2439 nebo ASTM D3574 zkouška B) a stanovení odporu proti stlačení (ISO 3386 nebo ASTM D3574 zkouška C).
S volitelným dovybavením, jakým je například klimatická komora, jej lze použít také pro zkoušky stárnutí.
V nabídce příslušenství ZwickRoell naleznete řadu indentorů a tlačných desek pro standardizované zkoušky podle norem ISO 3385 a ISO 2439.
Více informací o elektromechanických servopohonech Požádat o konzultaci
