Definování hloubky cementace
Cementované součásti jsou tepelně zpracované výrobky z ocelí. Obrobený produkt je nauhličen, kalen a poté popouštěn. Tím vzniká tvrdý povrch odolný proti opotřebení, zatímco jádro zůstává relativně měkké a houževnaté.
Zkušební metoda měření hloubky cementace je popsána v normě ISO 2639.
Cementace se používá u nevytvrditelných ocelí. Při nauhličování pomocí vhodného média (např. plynu nebo uložení do uhlíkového granulátu) při teplotě 850–950 °C se povrchová vrstva obohatí o atomy uhlíku. Ty difundují z obohacené povrchové vrstvy do jádra. Výsledkem je znatelně klesající množství uhlíku směrem od povrchu k jádru. Obrobený produkt se dále tepelně zpracuje. Cementací dochází k přeměně struktury v závislosti na množství uhlíku v povrchové vrstvě. Po kalení se obrobek popouští, aby se zvýšila houževnatost a zmírnilo vnitřní pnutí.
Stanovení a ověření hloubky cementace
- Měření tvrdosti se provádí v přesně definovaných vzdálenostech, viz obrázek. Může být použita zkušební metoda podle Vickerse nebo Knoopa při zatížení v rozmezí 0,98 – 9,8 N.
- Hloubka cementace je odvozena z křivky znázorňující tvrdost v závislosti na vzdálenosti od povrchu vzorku (vzdálenost od okraje) postupně až do mezní tvrdosti 550 HV nebo odpovídající hodnoty tvrdosti podle Knoopa.
