Definování nitridační hloubky
- Stejně jako cementace je i nitridace jedním z procesů termochemického difúzního zpracování. Na rozdíl od cementování se při nitridaci povrchová vrstva nesytí uhlíkem, ale dusíkem.
- Obrobky z ocelí vykazují po nitridaci lepší vlastnosti z hlediska opotřebení, pevnosti a koroze. Zvýšení obsahu dusíku vede také ke zvýšení tvrdosti.
- Nitridace se nejčastěji provádí při teplotě 500 až 550 °C. Zatím se původní struktura materiálu nemění. Poté je chemicko-tepelně zpracovávaný výrobek na povrchu sycen dusíkem. Atomy dusíku pronikají do povrchové vrstvy výrobku. Reakcí dusíku s některými kovy se vytváří jemná disperze nitridů, karbo-nitridů. Vysoká tvrdost těchto fází se podílí na vytvoření povrchové tvrdosti součásti.
Stanovení tvrdosti nitridované vrstvy podle DIN 50190-3
- Zkušební metoda měření hloubky nitridační vrstvy je popsána v normě DIN 50190-3. Ta se zjistí z křivky tvrdosti a leží na hranici tvrdosti 50 HV nad tvrdostí jádra, viz obrázek (NHD).
- Povrch vzorku, na kterém se měření provádí, musí být jemně broušen.
- Nejprve je třeba změřit tvrdost jádra. Ta se vyhodnotí nejméně ze tří měření tvrdosti, a tak se získá mezní hodnota. Následně jsou v přesně definovaných vzdálenostech od okraje do jádra výrobku měřeny hodnoty tvrdosti. Používá se zkušební metoda podle Vickerse při nízkém zatížení.
- Z křivky znázorňující tvrdost v závislosti na hloubce nitridační vrstvy získáme efektivní hloubku změřením vzdálenosti od povrchu k vypočtené mezní tvrdosti.
