Zkušební metody pro tváření plechů
Zkušební metody tvařitelnosti plechů poskytují charakteristické hodnoty pro zpracování kovů a zahrnují zkoušky, jako jsou například zkoušky kalíškovací, hloubením a zkoušky rozšiřováním otvorů.
V technologii tváření se tenké plechy zpracovávají různými výrobními procesy, jako je válcování, tváření, protlačování, vytlačování, hluboké tažení nebo ohýbání. Zejména tváření plechů je jednou z nejstarších výrobních technologií. Používá se k přetvoření plochého plechového polotovaru do konečného tvaru.
Inovace jsou z velké části hnány technologiemi v oblasti dopravy, zejména automobilovým průmyslem. Rostoucí požadavky na používání plechů v rámci obecného požadavku na lehké konstrukce vedly k vývoji vysokopevnostních a ultrapevnostních ocelových materiálů, ačkoli jejich nižší tažnost a vyšší elastické zotavení kladou nové výzvy pro technologii tváření a řízení procesů.
Kalíškovací zkouška Zkouška hloubením Zkouška rozšiřováním otvoru Další zkušební metody
Typické zkušební metody pro tváření plechů
Mezi typické zkušební metody pro tváření plechů patří klasická zkouška hloubením podle Erichsena (ISO 20482) a Olsena (ISO 20482), zkouška kalíškovací (ISO 11531 / EN 1669) a zkoušky rozšiřováním otvorů podle ISO 16630, které se stále častěji používají u vysokopevnostních ocelí.
Zvláštní pozornost je věnována stanovení křivek mezní tvařitelnosti (FLC) podle normy ISO 12004, která se používá ve dvoustupňovém experimentu k vytvoření kritických deformací při zkouškách, které se pak porovnávají s existujícími deformacemi na skutečných součástech a vyhodnocují se. Jakmile je stanovena křivka mezní tvařitelnosti (FLC), používá se ve fázi návrhu součásti k optimalizaci tváření plechu, čímž se urychluje proces vývoje.
