Zkouška rozšiřováním otvoru podle normy ISO 16630 – určení citlivosti hran na vznik trhlin

Zkouška rozšiřováním otvoru trubky ISO 16630 se jako zkušební metoda používá pro určení tvárných vlastností na okrajích (citlivosti hran materiálu na vznik trhlin).

Při zkoušce rozšiřováním otvoru se vysekne otvor o průměru 10 mm a následně se roztahuje kuželovým razníkem (úhel 60°).

Výsledkem zkoušky je tzv. poměr rozšíření otvoru, který je definován jako poměr konečného průměru otvoru (Dh) k počátečnímu průměru otvoru D0. Vzhledem ke svému poměrně jednoduchému provedení se normalizovaná zkouška roztažnosti otvorů často používá jako efektivní test nebo zkouška pro rychlé uvolňování materiálů.

Tvařitelnost hran plechů Zkouška rozšiřováním otvoru v obrazech Zkušební stroje

Zkouška rozšiřováním otvoru podle normy ISO 16630 – určení citlivosti hran na vznik trhlin

Proces stříhání plechů ovlivňuje jejich tvárné vlastnosti na okrajích

Norma ISO byla poprvé publikována v roce 2009. Původně se používala ke stanovení způsobilosti plechů pro lemování vyražených otvorů pro šrouby při výrobě disků kol a pro podobné technologie tváření.

Požadavek na lehké ocelové konstrukce v důsledku ekonomických a ekologických podmínek trvale vede k používání pevnějších a tenčích plechů. Současně se tvary součástí stávají stále složitější. Zkouška rozšiřováním otvorů se proto stále častěji používá ke stanovení tvárnosti hran na děrovaném plechu, jakož i jejich citlivosti na trhliny na hranách při výrobě součástí podvozků automobilů.

Stříhání, jeden z nejčastěji používaných výrobních procesů při zpracování plechu, představuje výzvu pro mechanické vlastnosti polotovarů. Střižným procesem lze výrazně snížit tvárnost nově vytvořené hrany v porovnání se základním materiálem. Na základě této snížené tvárnosti může během následných procesů tváření docházet k iniciaci trhlin z okrajů a řezů. Pokud materiál během tváření praská téměř výhradně od okraje plechu, považuje se za materiál citlivý na trhliny na okraji.